Expediční deník. Egypt, 5. ledna
Počasí je dnes takové, že by i slunce prosilo o dovolenou. Obloha, zjevně inspirována staroegyptskými božstvy, září azurovou modří a slunce, ten nepopiratelný vládce pouště, zuřivě pálí jakoby chtělo dokázat, že být pískem není povolání, ale trest.
Poušť se táhne do nekonečna – na jedné straně se v dunách vlní moře zlatého písku, na druhé trčí pár osamělých skal jako zapomenutí bohové dávných časů. Je tu ticho. Takové to ticho, co vám připomíná, že jste v říši, kde i vzduch je dost líný na to, aby vydával jakýkoliv zvuk. Za mými zády se táhne rozlehlý obzor. A přede mnou, jak už tomu bývá ve skutečnosti, vypadá krajina trochu jinak, než to ukazují turistické brožury. Tady na turisty nečeká nic. Žádná restaurace s nabídkou šťavnatého steaku, studeného piva a klimatizací. Je to tak syrové…Člověk cítí, že je na místě, které má svou vlastní tajemnou historii. Historii, jež by byla dávno zapomenuta nebýt takových nadšenců, jako … já.
A tam, uprostřed té nekonečné pustiny, se přede mnou náhle objevují ruiny chrámu. Skoro celou stavbu už odnesl čas, podpěrné sloupy se v kusech válejí po zemi nebo němě trčí k obloze a jejich paty leží někde hluboko pod hladinou písku. Jsou už jen pozůstatkem dávné slávy, které byly kdysi zasvěceny.
Procházím se kolem ruin a snažím se vnímat historii, která tu doslova visí ve vzduchu. Každé zrnko písku tu šeptá příběh. Na některých kamenech jsou ještě stále vidět hieroglyfy. Prohlížím si je a napadá mě, co se asi honilo hlavou tomu, kdo je vytesal. Doufal, že jeho dílo vydrží věky nebo se prostě jen snažil splnit termín?
Po dlouhé chvíli, kdy jsem tu bezcílně bloudila, se dostávám k místu, kde kameny nepřirozeně trčí z písku. To místo vypadá dost zajímavě – a to nejen kvůli možnosti, že zde může být nějaký nápis, který mi dá důvod pro pokračování mého pátrání, ale taky proto, že by se tady mohlo skrývat něco víc než jen kameny. A tak jsem ho našla: mezi chaoticky poskládanou hromadou sutin je úzký vchod, sotva dost široký na to, aby se jím protáhl člověk. A temnota v něm je tak černá, že by i noc vedle ní zbledla závistí.
Zůstávám stát na místě. Můj rozum tvrdí, že v té díře určitě čeká něco nepříjemného – hadi, škorpioni, možná i starověká egyptská verze účetního. Ale má zvědavost má v ruce baterku a tváří se, že už dávno vyhrála.
Vypadá to, že už mám plán na zítra…