Expediční deník. Egypt, 7. Února - závěr
Sedím u svého starého dubového stolu, který vrže pokaždé, když na něj položím ruku. Vedle mě stojí šálek s chladnoucím čajem a za oknem poletují sněhové vločky. Je až k neuvěření, že ještě před pár dny jsem se potila v horkém, prašném Egyptě, Stále ho mám před očima. Píšu tento zápis, abych si uchovala každý detail. Každý pocit, každou myšlenku, každé škrábnutí na stěně těch starobylých chodeb.
Skříňka, kterou jsem přinesla zpět, teď leží na stole přede mnou. Je malá, ale vyzařuje z ní něco těžkého, něco, co není jen materiální. Když jsem ji poprvé otevřela, měla jsem pocit, že mi zastavilo srdce. Uvnitř byl náhrdelník – černý a zlatý, s přívěskem ve tvaru hada. Při pohledu na něj jsem měla pocit, že mě propichuje pohledem a pokládá mi otázky, na které jsem si zatím netroufala odpovědět.
Vedle náhrdelníku ležel svitek, starobylý a křehký, jako by se chystal rozpadnout i pouhým dechem. Rozvinula jsem ho s maximální opatrností a přečetla si text, který byl napsán úhledným písmem, jež se v čase téměř nerozmazalo:
„Pokud hledáš pravdu, nahlédni do svého nitra a buď k sobě upřímný.“
Četla jsem ta slova znovu a znovu, snažila se pochopit jejich hloubku. Pravdu? Celý život jsem strávila hledáním pravdy – v knihách, v dějinách, v ruinách starověkých civilizací. A teď mi někdo, snad Kleopatra, snad osud sám, říká, že všechno to hledání je zbytečné, pokud se nepodívám dovnitř sebe?
Položila jsem svitek vedle skříňky a zírala na něj dlouhé minuty. Možná hodiny. Myšlenky mi vířily hlavou. Co znamená být k sobě upřímný? Je to přiznat si, že neznám všechny odpovědi? Nebo je to něco víc – něco, co se skrývá v mých pochybnostech, mých snech, mých obavách?
Když jsem se znovu podívala na náhrdelník, napadlo mě, že had sám o sobě může být symbolem pravdy. V egyptské mytologii had představoval jak ochranu, tak nebezpečí, obnovu a věčný cyklus života. Možná mi ten přívěsek nepřinesl odpovědi, ale spíš další otázky.
A tak tu sedím, píšu a přemýšlím. Můj pobyt v Egyptě mi dal víc než jen příběh do deníku. Dal mi něco, co se nedá uchopit ani popsat jedním slovem. Je to pocit, že pravda není něco, co najdu v ruinách nebo ve starých svitcích, ale něco, co si musím vytvořit sama.
Venku se stmívá a pokoj se pomalu plní stíny. Zavírám deník, ale myšlenky na Egypt mě neopouštějí. Vím, že cesta za pravdou neskončila. A nejspíš asi nikdy neskončí.
Považuji za vhodné uvést, že s textem i obrázky mi pomáhal AIík ;)