Expediční deník. Egypt, 12. ledna, další pokračování
Třetí chodba mě vítá široká a honosná – jako by mi chtěla připomenout, že tudy kdysi kráčeli velcí lidé s ještě většími ambicemi. Vzduch má zvláštní aroma – směs prachu, kadidla a něčeho, co nedokážu pojmenovat, ale co ve mně vyvolává pocit dávno zašlé slávy.
Malby na stěnách zpočátku září živými barvami a komplikovanými vzory. Výjevy ukazují slavnostní ceremonie, honosné hostiny, trůnní sál plný uctivě skloněných hlav. Jenže čím dál jdu, tím víc se malby rozplývají, barvy blednou, obrysy se stírají, jakoby sám čas mávl rukou a rozmazal historii.
Na konci chodby se otevírá místnost. Už na prahu je jasné, že tady čas vyhrál svůj zápas. Místnost byla kdysi nádherná – to je patrné i přes chaos, který v ní panuje teď. Skvostné černozlaté vybavení se rozlámané povaluje po zemi, trůn uprostřed leží převrácený, jeho zlacené opěradlo pokryté prasklinami. Stěny, kdysi jistě zdobené drahými materiály, se drolí a jejich kdysi honosné povrchy se teď třpytí jako drobné střípky vzpomínek. Na zemi leží sutiny a střepy, které skřípou pod mými kroky. Atmosféra je o to víc mystická, když puklinou ve stopě proklouzne stříbrný paprsek bledého měsíce, který mezitím nahoře vystřídal žhnoucí slunce.
Najednou se uprostřed místnosti objevuje postava a mě se leknutím skoro zastavilo srdce, protože se jakoby zhmotnila ze svitu měsíce a zrnek prachu tančících v jeho paprsku. Je průsvitná, ale její přítomnost je neuvěřitelně skutečná.
Kleopatra. Její nádherné rysy nejsou zcela ostré, jako kdyby byla stvořena z mlhy a stříbra. Nejskutečnější jsou její oči – černé a pronikavé, plné tajemství, které by mohlo zahanbit i sfingu. Nemluví. Jen tam stojí a dívá se na mě. Zůstávám jako přimrazená. Její majestát je tak mocný, že, aniž bych si to uvědomila, jí skládám hlubokou poklonu se vší pokorou, které jsem schopna.
Po nekonečně dlouhé chvíli mi lehce pokynula a rukou ukazuje na něco u svých nohou. Je to skříňka, malá a zdobená složitými motivy, která i přes závoj prachu vypadá nesmírně cenně. Jakmile jsem skříňku zvedla a držela v rukou, přízrak se obrací k odchodu a naznačuje mi, abych jej následovala.
Jdu za ní zpět chodbou. Nepromluvila ani slovo, ale její přítomnost je jako maják v mlze. Cítím, že mě vede k povrchu, bez zastavení prochází halou a dál ven mezi ruiny ozářené měsícem. Po dlouhém pobytu v podzemí mi i tohle světlo připadá intenzivní. Na povrchu se Kleopatřin přízrak se zastavuje a otáčí se ke mně. Její pohled je plný něčeho, co by se dalo popsat jako smutek a úleva zároveň. A pak se tam najednou není, rozplynula se, jakoby ji vítr odvál zpět do času, z něhož přišla.
Zůstávám stát na prahu podzemí, skříňku pevně přitisknutou k hrudi. Na západním obzoru je ještě patrná vzpomínka na Slunce, obloha je zbarvená do rudých a oranžových tónů, zatímco nad hlavou v inkoustové modři stříbrně září jasný srpek měsíce. Vzduch voní pískem a dávnými tajemstvími. Vím, že moje cesta ještě není u konce. Zbývá zjistit, co je v té skříňce – a co mi vlastně tři dávné královny chtěly předat.
Považuji za vhodné uvést, že s textem i obrázky mi pomáhal AIík ;)