Expediční deník. Egypt, 12. Ledna
Do podzemí vstupuji s očekáváním, že mě přivítá tma, vlhko a něco šustícího, co budu radši nazývat "větrem". Realita však předčí veškeré představy. Tunel, kterým jsem se musela plazit jako had s klaustrofobií, se svažuje stále dolů a nakonec ústí do velké haly. Prostor je - jednoduše řečeno - ohromný.
Hala má tvar osmiúhelníku a z každé druhé stěny vede další chodba někam dál. Uprostřed haly stojí masivní trojhranný podstavec. Těžko říct, co na něm původně stálo. Na každé ze tří stran je vyrytý nápis. Vlastně ne tak docela – jsou to kartuše a jsou mi nějak povědomé. Odkládám to v mysli na potom a volím jednu ze tří dál vedoucích chodeb. Vybírám první napravo, tak nějak pro pořádek. Jak jdu dál, vzduch se mění - už není zatuchlý, ale jakoby bohatý. Ani nevím, jak to popsat – prostě jako kdyby měl vzduch chuť zlata a vůni zapomenutého parfému, která je stále zřetelnější.
Pokoj, do kterého vstupuji, vypadá jako osobní šperkovnice boha Ra. Tyrkysová barva je všude – na stěnách, podlaze i na stropě, který je tak vysoko, že by se na něj mohla zavěsit celá galaxie hvězd. Zlato zdobí každý povrch, jako by starověký dekoratér dostal zakázku na to, aby přehnal všechno. Nádherný nábytek je ovšem už na pohled tak nepohodlný, že v tu chvíli oceňuji vynález moderní pohovky.
A pak jsem ji spatřila.
Uprostřed místnosti sedí na bohatě vyřezávané zlaté stolici žena. Nemám nejmenší pochyby, že to je Nefertiti. Ano, ta Nefertiti. Žena, na kterou čas zapomněl. Je nádherná. Jako inspirace pro básníky, malíře a sochaře, kteří by dali život za to, jen aby ji mohli zvěčnit. Vyzařuje z ní moudrost a síla. Mám pocit, že by jediným pohledem dokázala přimět sfingu, aby promluvila.
„Vítej“. Její hlas je klidný a jemný, ale také podivně vzdálený, jakoby promlouvala z těch tisíce let vzdálených hlubin času. „Kdo jsi, že narušuješ můj klid?“
„Jsem... já... ehm,“ blekotám a musím si odkašlat. „cestovatelka. Zkoumám historii. Přišla jsem... podívat se.“
Zdá se, že ji má neohrabanost pobavila. Lehce se usmála – úsměvem, který by rozsvítil i měsíc. „Takže hledáš pravdu.“
Znělo to jako řečnická otázka a já přikyvuji, neschopná cokoliv říct.
„Hledáš pravdu,“ opakuje Nefertiti, zatímco si mě měří přísným pohledem hlubokých očí, zračících tisíciletou moudrost. „Ale pravda je vrtkavá věc. Víš, v době, kdy jsem vládla, byl každý den bojem – nejen s nepřáteli za hranicemi, ale i s těmi uvnitř. Každý úsměv musel být promyšlený, každé slovo vyřčené s opatrností. Moc je jako písek, když ji sevřeš příliš pevně, unikne ti mezi prsty.“
Ztichlá jako pěna se na ni dívám doširoka rozevřenýma očima, abych nepřerušila tok jejích myšlenek.
„Věřila jsem v jednotu.“ Pokračuje. „ Achnaton, můj muž, a já jsme chtěli změnit svět. Přinést nový řád, nový způsob víry. Jediný bůh – Aton. Věřila jsem, že to lidé přijmou. Ale víra je nevyzpytatelná jako voda, která si vždycky najde svou vlastní cestu.“
Odmlčela se a její pohled se ztrácí kamsi za mě, jako by sledovala vzdálené obrazy své minulosti. „Mnozí nám odporovali. Kněží starých bohů se cítili zrazeni, lidé se báli. Víš, cestovatelko, moc se často nepozná podle toho, co říkáš, ale podle toho, co se o tobě šeptá v temných koutech. A tak jsme bojovali. Ne mečem, ale slovem. Ne krví, ale změnou.“
V jejím klidném hlase cítím sílu i přes propast tisíciletí. „Postavili jsme město, Akhetaton, zemi světla. Myslela jsem, že v něm nalezneme klid. Ale klid je iluze, kterou si můžeš dovolit jen tehdy, když už o nic nebojuješ.“
Dívá se na mě hlubokýma očima s náznakem smutku, který by snad mohl být lítostí. „Řekni mi, cestovatelko, co se říká o mé době dnes? Co se říká o mně?“
Zhluboka se nadechuji a snažím se najít slova, která by neurazila, ale také nezalhala. „Říká se o vás, že jste byla jednou z nejkrásnějších a nejmocnějších královen Egypta. A také... že jste zmizela. Vaše stopy se ztratily v historii.“
Po její krásné tváři se mihl neveselý úsměv. „Zmizet v historii... Jaká zvláštní představa. Nezmizela jsem. Jsem tu. Ve všem, co zůstalo. V každém zrnku písku, v každém zlatém paprsku slunce. Ať už se říká cokoli, pravda nikdy není celá. Ale možná to tak má být.“
Pak se zvedá a blíží se ke mně. Je tak blízko, že mohu cítit její vůni – starobylou, bohatou, jako směs myrhy a prachu dějin. K mému úžasu mi podává nádherné náušnice z tyrkysu. Jak se jich dotýkám, cítím zvláštní chvění, jako by mi na okamžik předala něco víc než jen šperk.
„Toto je památka na mou dobu. Vezmi si je a věz – každý, kdo hledá pravdu, se zároveň dotýká lží. Vyprávěj můj příběh, ale nikdy nezapomeň, že pravda je mozaika. A každá dlaždice má svůj stín.“
Pokynem ruky mě propouští: „Teď jdi. Minulost je místo pro ty, kdo vědí, že nikdy nenajdou všechny odpovědi.“ Vycházím z místnosti s pocitem, že jsem právě potkala samotné dějiny.
Po návratu do haly stojím mlčky ještě dlouho a prohlížím si šperk. Už chápu, proč mi kartuše na podstavci v hale jsou tak povědomé. Jestli je to sen, pak se bojím, že probuzení bude strašná nuda. Ale ještě mám dvě chodby před sebou a cítím, že tohle je teprve začátek.
Považuji za vhodné uvést, že s textem i obrázky mi pomáhal AIík ;)