Expediční deník. Egypt, 12. ledna, pokračování
Po setkání s Nefertiti a návratu do haly zůstávám chvíli stát na místě, neschopná se pohnout. V ruce svírám tyrkysový šperk, jehož chladný povrch mě uklidňuje, a přemítám nad slovy, která mi řekla. „Pravda je mozaika,“ šeptám si pro sebe. Ano, ale jak mám tu mozaiku sestavit, když každý dílek má vlastní příběh?
Konečně se rozhoduji. Druhá chodba – ta vlevo – mě volá. Vstupuji do ní, tentokrát s pocitem, že už mě nic nepřekvapí. A opět se pletu.
Chodba, o poznání užší než ta první, má zvláštní červený nádech. Na stěnách defilují reliéfy bojovníků, kteří stojí v hrdých pozicích, v rukou zbraně a pohled odhodlaně upřený vpřed. Jako by mě chtěli varovat: „Sem nevstupuj, pokud nejsi připravena čelit boji.“ Vzduch ztěžkl, skoro cítím rez a železo, jako by mě obklopoval pach krve a písku.
Na konci chodby se otevírá další místnost – rozlehlá, velkolepá, ale úplně jiná než ta první. Všechno zde hraje rudou a zlatou barvou. Stěny zdobí výjevy z bitev, válečné vozy tažené koňmi, lučištníci napínající tětivy, vojáci s kopími a štíty. Uprostřed místnosti stojí ohromná socha ženy – královny bojovnice.
Je to Hatšepsut, jak je zřejmé z nápisů na podstavci i z její majestátní podoby. Socha byla vytesána s takovou pečlivostí a sílou, že i teď, po tisíciletích, působí hrozivě. Hatšepsut stojí vzpřímeně, s mečem v jedné ruce a žezlem v druhé. Její pohled je tvrdý, ale nikoli nelítostný – spíš spravedlivý. Vypadá jako někdo, kdo by vám nejdřív nabídl dohodu, ale kdyby se vám nelíbila, měl by už připravený plán B.
Stojím jsem před sochou a cítím zvláštní směs obdivu a respektu. Tahle žena vládla železnou rukou, ale s rozvahou. Byla průkopnicí, bojovnicí, vládkyní, která si musela své místo na slunci vybojovat mezi muži. Napadá mě, co by mi asi řekla, kdyby ožila. Možná by mi poradila, abych se vždycky dívala přímo před sebe a nikdy neustupovala, bez ohledu na to, co mě čeká.
Procházím místností a zkoumám její detaily. Všechno je tak dokonalé, až to působí neskutečně. Konečně se obracím k odchodu a vtom pod nohou cítím něco tvrdého. Instinktivně se shýbám a zvedám to – je to kus vzácného červeného korálu, hladký a zářící, jako by ho právě někdo vyleštil. Na první pohled vypadá jako ozdoba, ale nepřemýšlím nad tím a jednoduše ho strkám do kapsy.
Vracím jsem se zpět do haly, tentokrát s pocitem, že jsem zase o krok blíž něčemu velkému. Mám tyrkysové náušnice od Nefertiti a rudý korál z pokoje Hatšepsut. A vím, že to pořád není vše. Poslední chodba na mě čeká. A s ní pravděpodobně další dílek mozaiky, kterou se snažím poskládat.
Považuji za vhodné uvést, že s textem i obrázky mi pomáhal AIík ;)